Správce (v) Majáku

Vlny na moři k sobě se srážejí,
do brány království prokletých vrážejí,
tam nahoře král vězí ve věži,
tajemství života věčného střeží.

Staletí odříznut ve svém apartmá,
tužby a myšlenky v deník ukládá,
otázky, které sám sobě si pokládá,
drahně let, co došel inkoust, co pero sytí krev,
voda táhne k sobě ho jak sirény zpěv.

Noci tráví v náručí insomnie,
vpouštějící do těla jed jako zmije,
křesadlo, dýmka a bezesné noci,
bezmezné prázdnoty pocit.

Ve světle lampy se před sebou ukrývá,
zatímco z láhve rum postupně ubývá,
po doušcích pokoj odplouvá v dáli,
mozek zhasíná, oči pálí,
ebenový mrak, co ošálil zrak, ticho jako v hrobě,
dočasně uniká bolesti v sobě.

Správce majáku světlo šíří,
sám jest v temnotě, jež ho tíží,
bojuje s hlasy, co nutí ho k činu,
lstivě ho lákají k sobě pod hladinu.

S úderem dvanácté, s úderem blesku,
podlehl a započal jednoho dne cestu,
končící v písku, v posteli na dně,
kam hodiny klesá ladně.