Zlomený, aneb cesta k prozření

Jako vyhaslý plamen svíčky,
již nepovstanu z popela
a vrátím se zpět do záhrobí,
jelikož má duše zmizela.

Proč popřít bych chtěl pravdu srdcervoucí,
když už nezbývá mi nic?
Jak žít bych mohl dál bez lásky v jiném srdci planoucí?
Jaký jen má to smysl, chtít od života víc?

V životě mém to přátelství naivní,
štěstí či smělá láska,
nebyla nic než jen podlá maska.

Nyní už nikdo mi to vrátit nemůže,
jelikož můj úsudek byl již učiněn a
láska nakonec bodla mne do srdce jako ostrý trn zvadlé růže.
Proto epitaf můj byl v mžiku nastíněn.

Jako zbloudilá duše zchátralá,
hledajíc světlo tam, kde jej nikdo nenalezl,
už bloudím celé věky,
během nichž jsem se po temnotě svezl.

A jakmile temnota zvrátila se v prázdno,
mrtvolné ticho zvěčnilo se navždy v mých uších,
přičemž oči mé viděly jen bílé pásmo.
Pak vytratila se všechna lidská zvrácenost.

Líbezná hudba a matčin zpěv,
začal rozléhat se v prázdnotě,
kde možná duše má spočinouti mohla,
na místě, kde jsem ještě nebyl v tomto životě.

Tichý šum moře a mohutných vln,
přinášely mé duši povadlé jistou naději,
která mohla by se proměnit v lásku,
jež bych uvítal raději.

A tak jako se inkoust rozlil na bílé plátno,
tak se opět vytratil jako temnota z mého srdce,
které poprvé pocítilo záchvěv naděje,
i když bylo to jen krátce.

Najednou objevilo se mé tělo,
opět tam, na stejném místě, kde se zrodilo.
A z všeho toho věčného utrpení,
jako zázrakem zbylo jen mé prozření.