Obloha na dosah

Ach, nebe tak nízko
a nikdy na dosah,
nebe tak blízko
a hvězdy v rosách.

Napínám k oblakům
ruce své studené,
nevěřím rozpakům
v mysli tlumené

vzduchem namoklým
od slz ze zlatých hvězd,
když zvedá se dým
z hor, lesních měst.

Kolem kopců se točí
bílá tma, tak hustá,
co si mám počít,
když smutek vzrůstá.

Obloha průzračná
jak oko skleněné,
ústa vlků lačná
hledí do země,

místo vytí na měsíc.
A ticho poklidné
ruší jen mávání
křídel Smrtihlava.