Deprese

Mám ve tváři výraz uštvaný

To jak mě život dohání

Přitom já smrti vstřict běžím

Ona, ale kostnatou rukou mě odhání,

prý času dost, jěšte nemám odejít

Se slzami v očích se otačím a životu svoji tvář nastavím

s těžkým srdcem a bolesti na duši jím pokračuji dál

slabá a raněná

zapomenutá a ztracená

opuštěná lidmi, které jsem za blizké považovala

bez lásky, která by mé srdce naplňovala

jen plná žalu a smutku po lidech, které jsme milovala

nic mi nezůstalo

jen samota a starosti 

strach z budoucnosti

zda zvladnu ještě v tomto krutém světe žít

zda neni lepší svobodně ze světa odejít

a konečne klid na duši naleznout

Náhle ve tmě před sebou v té nejtežší chvíli

paprsek světla spatřím

Natáhnu ruce a snažím se ho dotknout

vydavám se za ním

dotknout se ho a cítit tu naději,

která z něj vyzařuje

má snaha marná jest

paprsek světla pomalu uhasiná mizí

nechává mě stát v chladu a uplné temnotě mé duše

žádná naděje už není

smrt mě odhání

život si se mnou zahrává

a ostny trnů do mé duše zabodává

duše má je rozervaná

už nezbylo nic

Co zbyvá mi jen mlčky sesunout se na holou zemi

slzy po své tvaři nechat stékat co jiného mi zbývá

když ani smrt pro mě vysvobozením není....