Rozplývání v jinotaji

...A pak zůstal jsem pod velkým hrotem s kapající krví stát
tóny kapek zbarvených do ruda čím dál více se zvyšovaly
prosil jsem na kolenou o odpuštění, křičel jsem vše co mohl
nezbavoval jsem se pocitu viny, tlak dolehl, donutil jsem tvář
vytrysknout slzy
s posledními uschlými vodoznaky měl jsem v plánu říci ti
lásku z tisíce střepů nářků
nakreslit pod tvá ňadra vážku
rozsvítit blikající paprsky měsíce

ani jeden z nás nestane se svatým
stébla polámaného obilí do větru šeptala
vlak projel
kolem kotoučů břemen a rozfoukal
bílá snítka prachu na kolejích

zapomenutá hořkost v krku sílí a já zas nevím, kam mám jít
jakou cestu se dát, které rty jaké tváře políbit
možná, že mysl stále těkající ukazuje směr, nastavuje rty
listopad do hnědo-oranžové zbarven skrývá se ve snech
tvůj pohled jež míval voňavý nádech řekl mým dlaním
hořko-sladké sbohem
chtěl jsem se v tu chvíli rozbrečet, ale nešlo to
hlasivky náhle zeslábly, to proto, že pochopily
že jiného vyhnutí dávno není
že hněv za přátelství, nenávist za lásku nepromění
dvě větve, dvě slova skrz déšť prostoupily
odpuštění za větší podíl viny obrys za zdí nepochopil
a tak dál se plaví...
naše paví přání po stopách
rozesetého pláče v životech