Verše oběšené na oprátce

Bohaté stromy ukrývají v korunách plný měšec
bílá pára od úst mizí v povětří
Mé básně skončí na provaze jako oběšenec
kde je někdo, jenž jim rány ošetří ?

Z barevného měšce rozdávají děvě zemi
listy jenž připomínají zlaté penízky
které vítr přinesl oknem do vězení
verš na oprátce visí jak přítel blízký

Starý provaz s okem jako páv
hledí na verše sedící v chladné šatlavě
v deštivém ránu postává nadšený dav
než padne trest stojí tu hlava na hlavě

Lidé čekají na trest veršů oběšením
utáhnutá smyčka škrtí podzim za límec
popraví ty nebohé básně s vaším potěšením
za životy těch rýmů se pomodlíme

Ten podzimní den jakoby sám plakal
nad tou ztrátou veršů oběšených na oprátce
starý havran opodál na stromě zakrákal
nejdřív dvakrát dlouze a jednou krátce

Pamětník tohoto příběhu sám starý provaz
na kterém viselo mnoho a mnoho slov
které jsem nocí i dnem psal pro vás
po mrtvých verších zůstalo na tisíce vdov