Beznaděj

Jsem unavená tak,
že sotva stojím na nohou,
pověz jak,
jak myšlenky mé k tobě utíkat přesto mohou?

Ráno jsem si večer přála,
však čekal nás náročný den,
sen o tobě krásný jsem si nechat zdála,
doufala jsem v pouhý zázrak jen.

Tak blízko jsem dnes u tebe byla,
jen ruku natáhnout,
s tímto snem jsem celou tu dobu žila,
jen kousek se z toho zatraceného místa hnout.

Tlukot srdce tvého jsem cítila i přes tu dálku,
vím, že to nebylo kvůli osobě mé,
já bohužel nevyhrála tuhle válku,
a nemám žádnou šanci ze strany tvé.

Snad potkat jsme se v jinou dobu měli,
však veškeré šance už jsou promarněny,
abychom se lépe poznat směli,
pozdě je už na jakékoli změny.

Nechci už myslet stále jen na tebe,
leč, není mi přáno, tak koukám na fotky zašedlé,
chci žít a nekoukat stále jen na nebe,
tak pomoz mi z beznaděje mé.