depresáč

zeptala se duše těla:
"co kdybych ti uletěla
na měsíc a možná déle,
podívat se na přátele
pokoru, mír, úctu, klid?
třeba pak vše půjde líp
a budeme déle žít."

mozek vřískl "jen si běž!
chybět tady nebudeš!"
srdce řvalo "zůstaň tady!
my jsme tvými kamarády!"
rozum zůstal stát
a mysl se jala vzpomínat
na chviličky v lůně klidu,
s pokorou a úctou
a jak mír třel s nouzí bídu,
stal se vlastní bystou.

duše v zmatku těla
rychle uletěla
a na její místo v mžiku
chladně sedl žal,
který svoji ostrou dýku
do všech smyslů ťal
a své smutné kamarády
k hodům v těle zval.

radost prchla kvůli bolu,
úsměv trápil pláč,
slzy tekly shora dolů
..
tak nějak vzniká depresáč :)