Touha po dítěti

Co dělat, když je osud proti tobě,
copak žiju v špatné době?

Proč nemohu mít, to co jiní nechtějí,
proč mi poslové nepřejí?.

I ta prostá chudina, měla dítek dosti,
ti co dítka nechtějí, z těch mi praskaj kosti.

Spousta dam se dítek vzdává,
já ho mítí, křičím SLÁVA.

Kolem vidím spodinu,
jenž nechce žádnou rodinu.

A potom když jí mají,
tak se nestarají.

Ti, komu se sen nesplnil, chápají mé pobouření,
neb bez dítěte radost není.

A tak já se zalykám ve svých slzách slaných,
navěky se zavýrám v nadějích těch marných.

Smutku budu mít vždy dosti,
už teď mi z něj praskaj kosti.

Když se nevydaří léčba má,
budu navždy neplodná.

Srdce mi krvácí, z útesu skáče,
a já se utápím v zálivy pláče.

(omlouvám se, že to píši,
tížilo to mojí duši)