Trápení

Trápím se trápím, miminko nemám,
na jeho příchod už dlouho čekám.

Jednou přišlo, ale krátce,
počato bylo v čisté lásce.

V mém bříško bylo jen malou chvíli,
pak jsem ho ztratila a s ním i síly.

V tu chvíli jakobych ztratila duši,
kdo tohle nezažil, tak netuší.

Netuší, jakké je pro matku ztratit,
maličké děťátko, jenž mělo se zrodit.

Z matčiny bolesti zrodit se mělo,
poprvé spatřiti to denní světlo.

To světlo radosti křikem svým oslavit,
a nadále po boku matky šťastně žít.

Poté se učit svá první slova,
říkat je říkat stále a znova.

Vyjevit mamince, jak jí má rádo,
řeklo jí jedinkrát, když se jí zdálo.

Zdálo se mamince, že drží dítě,
a dítě brouká si ,, Miluji tě,,.

Matičce stékají slzičky po tváři,
pokaždé, když dítko se na ni zatváří.

Dívá se na matku krásnýma očima,
jako by říkalo ,, Ty jsi ta jediná,,.

Matička blahem v dušičce září,
a dítko rozmilé, šťastně se tváří.

První krůčky započalo,
matičku svou rozplakalo.

Matička své dítko krmí,
ono hledí pouze na ní.

Jak překrásné rozmilé jsi ty dítko mé,
škoda jen že nejs zkutečné.

Matce hořem srdce puká, byl to pouhý sen,
milovala holku, kluka, teď sama je tu jen.

Náručí má žel prázdné,
nikde není dítko žádné.

Opuštěna, samotna sedí tiše bez hnutí,
čeká pouze na počátek srdce vzplanutí.

Srdce vzplálo, matka v křeči,
že má dítě, jsou jen kecy.

Prázdná náruč, srdce puká,
bylo jedno zda holku či kluka.

Matka žalem skomírá,
bez dítka teď umírá.

.......

Teď tam její tělo leží,
bezvládné a předsto svěží.

Krásná byla nádherná,
však navždycky neplodná.

Neunesla tuto tíhu, život svůj si vzala,
nyní na ní hází hlínu, aby klidně spala.

Nevím, kam se dostala,
snad s dítkem svým se setkala.

Na náhrobku kamenném,
je psáno písmenem:

Budíž jí země domovem,
kde dítko vychová,
kde každým dnem,
v náručí jej pochová.