V náručí samoty

Bojím se v noci usínat sám,
žalářem kol mě je postele rám,
neb v propasti duše mé cosi číhá,
zpět na mě ze dna se hladově dívá,
a uniknout pohledem není kam.

Ruku mi podává, zve mě k sobě,
vzdor pozbývá smyslu, kéž podá mi obě,
zbaběle chytám se jak stébla tonoucí,
krev houstne a žíly plní se bezmocí,
příznačně najednou je chlad jak v hrobě.

Tam dole potupně škemrám kata,
nechť otevře k sobě do pekla vrata,
tak ani jeden z nás nebude sám,
on mně pokoje, já život mu dám,
oči otvírám, když odbívá pátá.

Epilog:

Ať brzy po mém boku vílo zas ležíš,
a v obětí si mě pečlivě střežíš,
když obemkne mě aura duše tvé ryzí,
démoni vnitřní zas dočasně zmizí,
snad zavčasu osud můj rozhřešíš!