Holoubek a slepice

Ach, jak překrásně vysoko letí něžně bílá holubice,

však dole kvokají, jak zmoklé, nahnědlé slepice.

Do oblak výš a výš letí pták obalen perletí,

slípky k zemi stahuje dolů podivné prokletí.

Nad stromy holoubek míří do nebeských bran,

slípka jen zobe zrní, slyší v dáli posměch vran.

Holoubek letí nad lesy, nad mořem, nad vrcholky hor,

slípka cítí prazvláštní v hrudi blouznivý hněvu vzdor.

Závidí holubici let do nikam a přec do světů neznámých krás,

slípku snad popadl v její zlobě podivný hříchu ďas.

Slípka neví, že i holoubek cítí prazvláštní strach,

neví, že každou chvíli čeká na něj z velké výšky krach.

Blíží se černota...Co to? Orel nebo vrah? Srdce buší do šedi,

obloha zesmutněla, hromy a blesky...co se děje na nebi?

Brány nebeské pláčou, holoubek cítí chlad slz neznáma,

slípka schovaná v kurníku, jak zámecká dáma.

Další nepřízeň přírody svět ptačí přežil, jde se dál,

slípky dole pořádají na dvorku svůj prazvláštní bál.

Kvok. Kvok. Kvok. Kde je ten náš kohoutek? Kdo nás ráno vzbudí?

Kohoutek...odešel. Pro závist pavího péra...dvorek ho již dávno nudí.

Na nebi...ejhle...co to? Míří na holoubka malá kulička...bum! padá...padá...

slípka kvoká, snad za pád krásy je ve své pýše pro věčnost ráda.

Kvokat bude dál, jen holoubek již neletí za svým cílem, za svým snem,

slípky prozobou a prokvokají svůj bídný život každičkým dnem...