Tátův stín

Byla malá holčička - čekala na den, kdy táta řekne kouzlo,

však přišly krušné dny - rozvod, sen se změnil v čiré zlo.

Mnoho zlých slov...holčička pláče,

má strach, že táta radostí mnohdy skáče.

Čeká na pána, co zná něco jako hospodu,

čeká opět na tu dávnou pohodu.

Táto, budeme zas zpívat písničky? Zase kouzlo dětského smíchu,

najednou se holčička ocitá v prázvláštní samotě a tichu.

Táto, kde jsi? Kam jsi zmizel? Proč neslyším tvůj hlas?

Kde, řekni, kde zmizel ten dlouhý, bezstarostný čas?

Já cítila strach, ty taky...Proč? Sudička vytvořila černý stín,

do našich srdcí nastražila mnoho nebezpečných min.

Holčička stále cítí tátův stín, chce se vyrovnat svému vzoru,

jako on být, před ním strachem stojí v pozoru.

Neřekne, nikdy neřekne kouzelné slůvko - chci být jako ty,

nepromluví, nepromluví...mlčí, stále mlčí její rty.

Hodiny, dny, měsíce i roky utekly jak voda v řece,

snad to někdy vyslovím nahlas, musím přece.

Tatínku, nechci jen tvůj stín, chci aby jsi byl pyšný, stejně já na tebe.

Teď už holčička volá zoufale nahoru do nebe.

Mám tě ráda - chci kříčet do celého vesmíru,

proč jsme žili ve stínu, nikoliv v pohodovém míru?

Neslyším nic..............Ticho. Žádná odpověď.

Zhroutilo se vše. Naděje. Láska. Celý svět.

Věřím, že tvůj stín je tady stále,

musím i kvůli tomu vydržet dále.

Jednou holčička zase s tatínkem půjde zpívat, smát se, neotočí k sobě záda...

řeknou si vše i to, že ho má navždy ve svém srdci neskonale ráda.