Kopretiny

Kopretiny

 

 V Dachau, Osvětimi

V zaprášené louce

Rostou kopretiny,

Sténají tenounce.

 

To bílé okvětí

Znenadání krvácí,

Jak hloučky dětí

Odvádějí vojáci.

 

Přihlížejí děsu,

Slyší křik, volání.

Před hranou útesu

Již mu vstříc uhání.

 

Ze země vytrhané

Kopretiny,

Jimž lístky opadaly,

Jako děti sebrané

Od rodiny

V paměti nezůstaly.

 

Na neznámou zem

Teď i květy padají.

K smrti odsouzen

Každý z nich je potají.

 

Tak stonek jen zůstal

Holý a bez kořínků,

Neví, kde vyrůstal,

Nezná otce, maminku.

 

Tehdy řekl zlý pán

Nehostinný:

„Nechť kvete tulipán

Z kopretiny.“