Sestup do hlubiny

Když venku prší,
zima je mi,
vidím svoje známé...
v zemi.

Křičí na mě hrozná slova,
téměř posedá mnou zloba.
Pak uvidím jejich oči,
které na mě zaútočí.

Ten pohled bodá jako včela,
která pro mou kůži mřela.
Stahuje mě do hlubiny,
kde už nejsou žádné rýmy.

Žádné rýmy, žádné písně,
pouze výkřiky a tísně.
Volám Pomoc! do prostoru,
jenže všude stopy moru.

Ticho, špína, tma a nic,
tak jdu těmto věcem vstříc...