Promiň

Procházím se ke konci našeho přátelství,

proč se tam já sakra vleču?!

 

Jak kdyby sníh za okny měnil krajinu,

protože už nikdy nebude nic stejné,

mé tělo pod bělmo zapadá, to jest zřejmé,

od svého léta já však už nikdy víc, neuslyším prominu…

 

Promiň, to slovo mohu vyřknout snad stokrát,

však i když promineš, sám sobě neprominu,

za obzor k západu slunka pošlu svou vinu,

litovat budu, to vím, snad nesčetněkrát…

 

Nepamatuji se, mám tmu, na celou tu hodinu,

v mém světě chodí tolikero lidí jiných,

bez jednoho jich je plno zlivých,

až přijde zpět ten druhý, s tím si bohužel vzpomenu…

 

Promiň, já vím že si tvou pomoc nezasloužím,

avšak děkuji, že bojuješ za mou krajinu,

že setrváváš, že bojuješ za mou ochranu,

promiň, já vím, že si anděla nezasloužím…

 

 

Promiň, já na vysvětlování nikdy nebyl,

avšak kdybych to měl shrnout do pár řádků:

 

Promiň, že tak málo bojuji…

Promiň, že trpíš ty, když trpět bych měl já…

Promiň, avšak děkuji…

Promiň, jsme přece My dva, už ne sám já…

 

Děkuji, anděli, něhož si nezasloužím…

Děkuji, anděli, jehož mysl soužím…

Děkuji, avšak promiň, ta věta nevyšla z mé mysli…

Děkuji, snad jednou dokáži víc, teď alespoň děkuji…

 

Procházím se ke konci našeho přátelství,

proč se tam já sakra vleču?!

Jsi jediná, kdo mne pochopí,

tak proč jinam teču?