Tvůj boj

Jak nekonečně dlouhé,
jak smutné to vždy bylo,
setnutá hlava a tupé ostří,
podpálené obilné silo,
hladem tváře seschlé,
neživý ten dávný brod,
vyprahlá zem s barvou krve,
kamenná tvář a z těla schod,
větrem a prací větev se kymácí,
z plamene listí se k nebi obrací.

Tohle je válka jen jednoho člověka,
křikem probuzen byl temný spáč,
oči okamžikem zality, jen díky něj,
pro další tělo zbyl jen pláč.

Nevěřím, že kdokoliv zbyl,
kdokoliv, koho zděšenou tvář,
omývaly by ještě kapky zlata,
či kdo v očích by měl zář.
A tak neskutečně přesné,
jak je konec vybíravý,
jen jeden člověk zůstal živý,
nejsem si jistý, zda ten pravý.
Právě ten, co to nezvládne sám,
s pocitem jako se hloubí díra,
už tolik bylo hlíny, špíny,
neumírá, neumírá, neumírá.