Pod vrbou

U potoka, kde hladina s tmavou tváří
jak něžná víla k sobě vábí tě
ladným tancem, svěžím jak předjaří
na staré vrbě vodník plete svoje sítě
s koncem prázdin přišlo na léto stáří
a padala mlha, bledá jak smrt v hábitě

Dívka unavena z věčného běhu
pod tou vrbou u vody usedla si
protože nebyla dost daleko od břehu
ve vodě černé rozpustily se její vlasy
Ne , tohle není konec toho příběhu
ty kadeře v náruč uchopil jak řasy

Žel , neslyšela jsi nikdy o zeleném muži
jenž na té vrbě hodné dívky nahání
aby nežil sám v té hluboké kaluži
do níž se staré větve, jak luna naklání
s mladými pannami rád se tam druží
z jejich těl pak čisté duše vyhání