Ráda bych někam patřila
Ráda bych někam patřila
Anotace: Třeba to někdo zná,když je rodiči donucen neustále toulat se svým klukem venku, nemá kam hlavu složit a jen aby byli spolu, toulají světem s nadějí, že jednou vyřeší svoje bydlení.
na mě doléhá jak do prázdna otevřená černá skříň.
Utíkám před vlastními rodiči
a tebe se držím za ruku příliš křečovitě.
Samota nade mnou pomalu roztahuje svoje sítě.
Mám pocit, jako bych měla dvě hlavy
a pro žádnou z nich neměla polštář.
Slzy mi sklouzávají smutkem na tvář.
Chtěla bych pro nás vlastní svět.
Pro tebe srdcem mluvit, pro cizí oněmět.
Utéct od mámy s tátou a netoulat prázdně všemi dny.
Chtěla bych nechat konečně rozvít moje sny.
Vařit ti večeři, vysávat smetí z koberce
a taky leštit zrcadla,
v kterých uvidím, že žiju a nepřežívám.
Taky vidět znova svůj úsměv,
protože teď už se nějaký čas neusmívám.
Chtěla bych si dělat všechno bodle sebe
a ne každé ráno se vzbouzet s tím,
že náruč otevře mi volné nebe
a občas smíme zajít ke mně domů.
Tam, kde vládne patriarchát a sto hromů.
Utíkám…
Každé ráno do práce a s tebou ven
NĚKAM!
Ale i tak,že nemáme svoje, za tebou spěchám.
Ptám se, kdy najdeme to svoje: „Příště nám koupím byt“
Ptám se, lásko, kdy mi dva spolu budeme jako rodina žít?
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
Tisk
Děkuju,Levandulko,tvoje slova mě zahřála u srdce. Buď dál svým dětem dobrou mámou, ať neurodí tolik slz pro svoje rodiče jako já pro ty své, kdy mě pořád něčím tlačí do kouta...
28.02.2007 06:29:00 | melebele
Šmankote, ta bolí!!! Jak dobře to znám! Naštěstí... svůj osud jsem nezopakovala své dceři a miluju, když si k nám naše dětí vodí kamarády a své partnery.... Mé dceři je 17 let, má několik měsíců přítele a běžně u nás spí a jí a ona u něj, u jeho babičky, u jeho maminky... Vychovávala jsem ji přísně, a protože nerebelovala, nese teď ode mě zasloužené sladké ovoce... jsem na ni pyšná... Ale to neznamená, že si myslím, žes udělala někde chybu, to vůbec ne! Chyby většinou děláme my dospělí, ach jo...
Je mi to tolik líto, vážně... vím, jak je to v dnešní době těžké... co dodat?
Moc Ti přeji trpělivost a štěstí, hodně štěstí... Víš, já Pavla (G.P.) potkala v 35 letech, a první rok jsme se také neměli kde stýkat... brouzdali jsme zmrzlými nocemi na Václaváku mezi stánkami, když jsmě měli nějaké peníze, koupili jsme si sýr v housce, svařené víno, abychom se zahřáli... Nebo jsme byli v autě... atd.
Moc Ti přeji štěstí... a lásku, která tohle všechno přežije. ;-)
27.02.2007 21:57:00 | Levandule