Pohádka o lásce

Měla jsi mě za vola,
za vola, co zavolá,
až ti bude nejhůř,
až tě zase někdo skolí,
to si zlato vykuř,
k tomu jsme vám dobrý voli.

Poženu tě lesem holí,
s tou tvou společenskou rolí,
s tou princeznou, který lidi věří,
ale jseš jen slepice, co má hezký peří.

Nebyla jsi o nic víc než ostatní holky kolem,
teď to říkám z plných plic, zmizíš vždy pod stolem
kdykoliv ti z toho kouká nějakej keš,
na fujaru dědkům foukáš, co už mají pleš,
pro ně se přetrhneš,
nemyslíš, jdeš.

A já debil pořád doufám, že se změníš,
že mě oceníš, i když jsem níž,
i když nemám tělo jako z filmu,
ale tebe vždycky s láskou přijmu.

Pohádky vždy končej štěstím,
nikdy v nich princ nedostane pěstí,
myslím non stop jen na tvoji záchranu,
ty jdeš zase z párty, ožralá, po ránu.

A já si nejdu moc daleko pro ránu,
stříhám verše o lásce z Talmudu i Koránu,
jsem záchranná síť, jsem padák,
i když v týhle pohádce navždy budu žabák.

Jsem zelená ropucha se stovkama bradavic,
co ti šeptá do ucha, že máš na víc,
že když ti jeden zlomil srdce, ukáže se někdo další,
přitom tajně doufám, že to budu já, žiju falší,
jsem mistr přetvářky a klamu, máš mě jen za kamaráda
pro mou hnusnou tlamu, trpím jako v slamu, fakt paráda.

Říká se to o naději, že umírá poslední,
a tak pořád doufám, a ty holka poslechni,
poslechni ten hlas, kterým k tobě mlčím,
zavrhlas mě v divočinu, jsem dítětem vlčím.

Ke Karkulce v té pohádce vlk zahořel touhou,
dvořil se jí, odvrhla ho, utekla mu strouhou,
ty jsi šelma ještě horší, chceš mě mít svým slouhou,
já už ale v nitru tuším, že ukončím pouť dlouhou.

Chtěl bych sílu toho trámu, z něhož visí mašle,
udělám krok kvůli tomu, že na mě furt kašleš,
pro člověka veliký krok, lidstvu je to fuk,
tak jak tobě, lásko moje. Jsem jen hodnej kluk.