Pro stromy neviděl jsem les

Chodili jsme spolu na vysokou školu,
tys mě měla ráda, kryla jsi mi záda,
dělala svět lepším a já si toho nevšim.

Dýchala jsi za mě kam až moje paměť
sahá, moje drahá,
pěknou řádku roků stálas po mym boku.

Výstřihy sis brala, za mou čest se prala,
a tajně sis přála trochu toho mála,
co mi zbylo z citu, a už nejsi tu.

Vesele jsem honil sukně a teď jen zírám, smutně,
že jsem prošvih šanci tak jak všichni samci,
kterým jsi ji dala, moje malá.

Život plyne jedním směrem, já nemyslel srdcem, ale pérem,
věci, tak jak přijdou, berem,
a žijeme len raz, pro provaz.

Nechal jsem tě jít, teď mám klid,
a proklínám se za to, moje zlato,
že jsi pochopila, co jsem zač, sráč.

Nechtěl jsem žít v páru, nemám páru,
proč jsem jenom sbíral škváru a žil v sváru,
navždy budeš mojí, teď jsem v loji.

Tvou čistotu a tvou něhu, barvy sněhu,
měnil jsem za cizí prsa a chodil trsat,
srdce hnisá, jsem krysa.

Už tě vidím, jak se tváříš, když jdeš k oltáři,
s někým, kdo tě celou docení, nejen tělo zpocený,
pak už budeš šťastná, jiná. Je to moje vina.

Chci minulost smáznout, když mám duši prázdnou,
když už vím, že tvůj klín, neměl jenom léčit splín.
Těšil jsem se na svět, a teď tě chci nazpět.

Byli jsme oba moc slepí, těžko už se slepí,
co jsem zlomil, jsem tvůj největší omyl,
teď už budeš kvést. A to je můj trest.