Rozmlácená okna verandy

Konečně se vracíš domů,

tak dlouho jsi o tom snil,

nemaje svěřit se komu

o smutku, o ztrátě sil.

 

Hlava pokleslá únavou

po cestě napříč světem,

těšíš se na tvář laskavou,

na hlas, co zpívá dětem.

 

Domek na konci ulice

zahalen v ranním šeru,

na střeše kohout točíce

se po větrném směru.

 

Řady letitých jabloní

v divně zarostlém sadu,

z kuchyně buchty nevoní,

co to leží tam vzadu?

 

Snad rozvalina klavíru.

Už nezmůže se na tón.

Povlává jen tak z plezíru

změť potrhaných záclon.

 

První paprsky úsvitu

tříští se v úlomcích skla,

v oči bodají bez citu

záblesky, z kterých jde chlad.

 

A jediné, co Tě vítá,

jsou rozmlácená okna verandy.