Laura

Na větvích stromů list už opadal,

poslední modřín ztratil jehličí,

na cestu domů jsem se zrovna dal,

čekaje v městě četu popravčí.

 

Odbila dvanáctá už hodina,

když jsem se lesem vydat rozhodl -

vězte, že nejsem žádný hrdina -,

lásku svou abych ještě zahlédl.

 

Stála tam, krásně mladá před davem,

držena byla dvěma biřici,

stála tam, obnažena před bohem,

vysmátý soudce držel sklenici.

 

Planula jiskra v očích soudcových,

spálila žárem skoro pochodeň,

otrokem citů dusně palčivých,

zemřít bych pro ni byl snad ochoten.

 

Třeskutost mrazu krutě štípala,

na loutnu kdosi tklivě vyhrával,

horlivě ona stále plakala,

soudce se v klidu drze slzám smál.

 

Nebylo okamžiku žádného,

kdy bych se nechtěl pomstít za hoře,

nebylo okamžiku krátkého,

abych s ní nechtěl býti nahoře.

 

Navzdory tomu, že jsem neznal ji,

nosím jí dodnes na hrob vavříny.