Konec snů

To opět ráno začínám v křeči,
dech krátím bílou služebnou,
jak kdyby došla slova mi k řeči,
sny, co už dávno z prachu se nezvednou.

Byl tu můj princ, zázrak jak z nebe,
dával mi každým dnem o důvod víc
neptat se, milovat, prý samota zebe,
po čase odešel, nezbylo vůbec nic.

Nenechal nic z našich slibů a frází,
odešel natvrdo, nemožno napravit,
netušil v nejmenším, jak moc mi schází,
zbyla jen touha, svý city popravit.

Na cestách nocí nikdo mě nebránil,
promile v krvi snaží se konejšit,
srdce mi chladlo, on už ho nechránil,
nezbyl tu nikdo, kdo moh' ho potěšit.

...

Teď hluboké černé oči cizí, co v mé posteli spí,
mají snad něco ve mě změnit?
Nebo jsi tu jen abys mi ukázal, o čem můžu snít
a čemu můžu zase věřit?

Vrátil jsi život i smích na mou tvář,
za to ti budu navždycky vděčná,
byť v očích máš tu kouzelnou zář,
vím, že tvá přítomnost nebude věčná.

...

Z pohledu na sebe, chce se mi zvracet,
srdce se zmrazilo, zbyla jen bolest,
už nechci nikdy do snů se vracet,
s cigárem dohořím opřená o pelest.