Sbohem kamarádko

Za života měla jsi jejich křídla
a přesto nemohla jsi létat...
Měla jsi své sny a sny svým blízkým přála jsi a vlastně přálas všem...

Jiní smí, sní, křídla mají jenže nevím, nevím proč nelétají.

Ty jsi to věděla do nebe hleděla, smířená se svým osudem a přesto jsi snila, také o naději, by tě nepustila...

Nevíme proč nás náš osud všelijak zkouší, mate a mate a cesty nám tarasí ostnatým drátem.
Tolik, tolikráte..

Víra nám přeci dává signál, co je dobro a co zlo, proč se ti tedy tvoje zdraví tolik podlomilo?

Nikdo vskutku vědět nechce kdy mu svíce dohoří a že dohořívá...
Statečný a silný ale byl ten, kdo to věděl, stejně jako ty a přesto na druhé s láskou a úctou hleděl.

Uctím teď tvou památku tichou vzpomínkou na tebe, tebe a tvojí lásku ke tvým bližním.

Dobrotu, laskavost a cit.
LIdskost, toleranci a za tvůj
životní nadhled ti děkuji.

Tvůj věčný optimismus, tvé názory, osobitý humor a šarm. Krásu krásky a chování dámy. A tvoje výřečnost, ve které často nechyběl vtip.

Temperament i na tvůj úsměv a tvůj smích. Na tvé jméno...

Odešlas... jen dřív než my, tam setkáš se se svými anděly.

Spočívej, Dáši v klidu a v pokoji.