Les

I
Skrze temný les a chladnou noc,
Cestou vyšlapanou,
Kde stromy spí a mlha leží,
Kde ostré vichry vanou.

Kde skrze den, jest Slunce jen,
A v noci měsíc vládne,
Kde neozve se žádný zvuk,
Když strom přes cestu spadne.

Tudy prochází se postava,
Pod rouškou tmy tam bloudí,
Se stromy mluví, s mlhou také,
Chce, ať jeho život soudí.

Ptává se listí, ptává se větru,
Nu odpovědi žádné,
I přes to, každou noc při půlnoci,
Vydá se v noci chladné.

„Ach, pověz větře, ach pověz strome,
Proč hlupákem jsem musel být,
A dívka, které již srdce shnilo,
Musela se mi zalíbit?

Dívka, jejž mysl zdravou,
musel už cizí pokroutit,
dívka, jejž pohled mrtvý,
musí mě vždycky zarmoutit.

Dívka, jejž smích upřímný,
Navždy už zmizel v temnotě,
Dívka, jejž srdce shnilé,
Dobije někde v samotě.

Ach větře, ach strome,
Jaký žal já v srdci mám,
Ach poraď, poraď mi,
Nechci být v tomhle boji sám.“

Každou noc chodil, každou noc ptal se,
Každou noc strádal víc a víc,
Ptával se keřů, ptával se rosy,
Nejednou mluvil na měsíc.

Nikdo však nevěděl, nikdo však neřekl,
Jak svoje trable řešit má,
Celý les mlčel, celý les truchlil,
Zněla ním slova lítostná.

 

II

Půlnoc přišla, měsíc zářil,
Les tiše čekal návštěvu,
Nikdo však pořád nepřicházel,
Nepřišel hledat úlevu.

Nikdo si nepřišel povídat se stromy,
Nikdo si nepřišel povídat s měsícem,
Nikdo si nepřišel pro rady od lesa,
Nikdo si nepřišel povídat o ničem.

Les stále smutnil, les stále úpěl,
Pořád byl plný lítosti,
Bylo mu líto smutného osudu,
Odvěké světské podlosti.

Dlouhou, dlouze věčnou dobu,
Les trápil se a smutnil sám,
Po nikom ani vidu ani slechu,
Les podléhal vlastním myšlenkám.

Když už nečekal, že někdy opět spatří,
Tu známou, ztrápenou lidskou tvář,
Hle! Po pěšině lesní vykračuje si,
Avšak na tváři – úsměvu zář.

„Ach strome, ach větře, já přišel jsem dnes naposled,
Ta dívka – Anička se jmenuje,
Já promluvil si s ní a zjistil, že ona, větře,
Ona mě miluje!

Já už netrápím se minulostí,
Už dosti bylo hořkých slz,
Já miluji ji, ona zase mne,
Velkou podívanou propásls!“

Les radostně poslouchal, rád slyšel noviny,
Rád slyšel šťastný přítelův hlas,
Neznal ho takto, s úsměvem na tváři,
Byl rád, že nebude truchlit už zas.

III

Když doba utíká, lesy se nemění,
Kde strom stál dřív tam stojí stále,
Jak lidé stárnou, les jenom sílí,
Roste a šíří se dále.

Léta už uběhla, co les smutkem trpěl,
Myšlenky už jen pěkné má,
Nikdo v les nezbloudil, nikdo v něj nešel,
Les stále jen jednu tvář zná.

Nastala noc, jak každá jiná,
Hvězdy si s měsícem hrály,
Po temné pěšině postava kráčí,
Les ji vidí na obzoru v dáli.

Les ihned poznal tvář svého přítele,
Diví se, co tu pohledává,
Co přišel stromu a větru říci,
Jakápak slova skomíravá?

Nepřišel avšak, nepřišel mluvit,
Nepřišel mluvit o sňatku.
On přišel konat, on přišel jednat,
Držíce v ruce oprátku.

Tak stromy, ke kterým dřív mluvil,
Posloužily jako smrti zdroj,
Lásku nešťastnou zřejmě neustál,
On prohrál o svůj život boj.