Sofii

Nemůžu se zbavit, toho pocitu,
který ve mě zanechal tvůj pohled.
Tolik smutku a bolesti jsem snad
nikdy nespatřila, na vlastní oči.

V noci se budím zpocená,
s hlavou plnou tvého pláče.
Stále rve mi na kusy srdce.
Vzpomínka, ne tak vzdálená.

Slíbila jsem, že tě vždy ochráním
před nástrahou města, před světem.
Pravdou však je, že to nikdy nebylo
v mé plné moci. Lhala jsem.

Zklamala jsem ve všech ohledech.
V den kdy mi tě vzali, svět ztratil barvu.
Jako by mlha a tma zakryli vše
na čem mi opravdu záleželo.

Měla bych říct sbohem, ale stále
nejsem připravená to vyslovit.
Vím, že život půjde i tak dále,
a nebo, že bych si ho měla vzít?