Smutek

Hluboké myšlenky nabraly výšku,
ta bolest v pozadí bolí víc,
zvládl bych o tom snad napsat knížku,
zároveň ale vůbec nic.

Tu bolest v hlavě, kterou jsem proklínal,
která mi náladu zkazila,
teď bych snad s kyticí přivítal,
jen aby smutek můj zazdila.

Co vlastně ta krůpěj na mé tváři,
za úkol ona má dokázat?
Přece snad poznám, jak se kdo tváří,
co za emoci chce ukázat.

Rozdíl je přec, když muška zlatá,
najde či opustí světnici,
a stejně kapka jedovatá
pomalu teče po líci.

Váží snad stejně, všechny ty slzy?
Bolesti, smutku, radosti?
Má stejnou váhu, když mě to mrzí,
jako když brečím ze zlosti?

A není to hloupé, slzy měřit?
Kdy brečel jsem nejvíc já sám vím.
Prý: "Sny se plní, stačí jen věřit",
v tom případě jim asi nevěřím.