Brát nenarozené

Jedno malé potěšení,
Nad které žádné není,
A přitom to není snění,
Ať to všichni vědí.

Proč brečíš a naříkáš?
Proč sedíš v koutě?
Proč se cítíš hloupě?
Když jsi dostala tak krásnou zprávu.

Neříkej mi, že to chceš udělat,
Že se vzdáš bez boje,
Protože máš doma rozbroje,
Mrzne srdce při pomyšlení.

Sedím tu a chtěl bych pomoci,
Ale cítím se bezmocný,
Když přemýšlím nad dnešní zprávou,
Která mě ranila.

...

Svět a život, jak sladce vábí,
A pak v těžké chvíli zraní tvé city,
Tvůj kluk na smrt tak sází,
až na konci všeho a po něm jsi ty.

„Řekni, proč se ptáš,
Proč mě nabádáš,
Abych si to malé nechala vzít,
Dyť můžeme skromně žít,
Že to nezvládneme?
Když se ovládneme,
Že se se mnou rozejdeš,
Zašlapeš či rozvedeš?
Že na tebe křičím?
Přitom před tebou brečím?
A ty mou slzu neutřeš,
A neobejmeš.
Proč odcházíš?
Cožpak nevidíš,
Jak se cítím?
když tě odcházet vidím?

…

Jsem sama,
s pláčem držím rozhodnutí,
Které mě ke špatnosti nutí,
Jsem sama,
Kdo mi asi zbyl, komu mé srdce věří?
zkusím napsat pohádkáři,
snad mě vyslechne a dá mi pohlazení,
takové, nad které žádné není.
A on neváhá a hned je tu pro mě,
V této těžké době,
Jež bych v jeho pohádce chtěla být,
A nechat se jím zachránit,
Jako jeho princezna.“

Avšak sen je jiný a realita zrádná,
není jí pomoci a náruč prázdná,
co se mělo stát, stalo se - bohužel,
Přesvědčit jsem ji neuměl...