Podzim
Podzim
I.
Listí je již zežloutlé.
Na zem lehce se snáší
strhané stromů ošacení.
Podzim k moci se dere.
Příroda chřadne.
Ledové přeháňky zemi bičují,
rána jsou chladné,
doprovázeny jelení říjí.
Mocný král milostně pěje,
mohutným hlasem vábí,
opodál poslouchající laně,
které si o něm špitají.
Tu ozve se sok co se nezalek',
parohem mířeje-připraven na zteč,
vyběhne zuřivě na bojiště,
na krále se ihned vrhne.
Zápolí spolu dlouze,
ani jeden vzdát se nehodlá.
Nakonec však král, když pohlédl na laně,
mocně do soka se dá.
Spárky sokovi do černé hlíny se vryjí,
král vší silou do tlačenice se pustí.
Sok, nemaje dost sil, lituje,
z boje rychle uprchne.
Král radostně troubí,
mladík zahanbeně mizí.
Musí své štěstí hledat jinde,
nebo se milostných pletek zdržet.
II.
Krkavec nad zemí krouží.
Jak podzim postupuje,
slabých se zbavuje.
Hladové krkavce tak hostí...
Malé srnče které se matce ztratilo,
bloudilo lesem celé hodiny.
Až na pokraj sil svých došlo,
zoufale po matce volajíc.
"Matinko, matko, kdepak jsi?
Nasyť krk můj hladový".
Nikdo ho neslyší,
pouze ti krkavci...
Zavřelo srnče očka svá,
posledně vydechujíc.
Krkavci ho ihned zříc,
Sletěly z výšky, "krá krá"..
(Je to smutné, však za něčím zlým v přírodě vždy dobro jest)
Hladoví krkavci srnče ohlodali,
pro potomky co v hnízdě čekají.
Letí ihned zpět, děti nakrmí.
Ukázal se řád přírody.
III.
Přichází zima a statkář z malé vísky
rozhoduje zda-li se postit,
nebo kravku porazit.
Kvůli suchu na bídu přišli..
Údolí malé vísky, kde malý kopec ční,
zalité všemi barvami jest.
Z mého pohledu se jeví,
výhled který nepopsatelný jest.
Již se smráká,
Jitřenka svou pozici sestře předala.
Také chlad se do mě dává,
musím se někam schovat.
Do malé hospůdky, co na návsi je,
uchýlím se, noc zde strávím.
V malé komůrce útulno je,
malé lóže, ke spánku se uložím..
IV.
Dalšího rána hledím z okna,
bílá hutná mlha, šedá obloha.
Plna deště, vláhy pro půdu,
po létě, po úmorném suchu.
V mlze hustě bílé,
jak zasněně z okna hledím,
svou milou matně vidím,
tu pro kterou bije srdce mé.
Zlaté vlasy, hodná duše,
modré oči, jako studánka čisté.
Plna veselí jenž jí ze rtů září,
panenka je to k zulíbání.
Co však nadělat s tím,
když tak daleko je.
To líbí se jí jistě jiný,
to nemyslí na mě..
"Ach, kdy najdu někoho sobě?
kdy najdu své štěstí?
Štěstí v tomto smutném kaji,
jenž si říká svět?"
V.
Noc tajů plna,
noc kdy se mrtví vrací.
Černá jako galoše horníka.
Bílou stuhou obalena.
Nocí se plížím
v stínu se skrývám.
Sám před sebou,
před tou hrůzou.
Hrůzou, neštěstí a smutku plnou,
kvůli tomu děvčeti..
Nechávám se svésti onou ideou,
k stodole musím pospíchati..
(Konopné lano svíraje,
myšlenky se soustředí,
pouze na tu dívčinu a zármutek,
žal z neštěstí jenž můj život opět pohltil,
a dostal na kolena..)
Vůně lana konopného,
poslední co mě provází.
Lano přes dubový trám přehodím,
a je vše dokonáno...
Stolička, rozviklaná zubem času,
stodola co počátek pamatuje.
Utahuji lana smyčku,
loučím se s životem,
Poslední slzu uroním a zavrávorám,
stolička uskočila, zpět již nemohu.
Po dechu z plna lapám.
Záblesk života v očích zhasíná a spočinu..
"Toto je opravdu konec,
odcházím do vyššího světa.
Zřím již zář nebes,
před branou již Petr čeká..."
Autor Martin_Beneš, 10.06.2020
Přečteno 311x
Tipy 8
Poslední tipující: ARNOKULT, jenommarie, Iva Husárková, Tomcat
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
TiskKomentáře
Martine vítej na Literu.
Zajímavá dílka, jen co je pravda.To poslední mi moc romantické nepřipadá .-)
Přeji Ti plno nových nápadů a múza, ať je Ti nakloněna .-)
Pěkný klidný večer.
10.06.2020 21:52:03 | Jaruška
Ona ta dílka jsou vlastně jedno dílko, jen oddělené na "kapitoly":D. Ale jinak moc děkuji a také Vám přeji spoustu dobrých nápadů.
12.06.2020 16:45:36 | Martin_Beneš