život jako vězení

Zavřen v temné kopce sám,-

-smysl už nic nedává.

Odtržen od zbytku světa,

jen on a jeho temná cela.

Sedí, leží, popochází,

na ničem mu už nezáleží.

Srdce vejpůl roztržené,

city myslí pohltěné.

Jen nářek s tichem vyjde ven,

na světlý slunný krásný den.

Žádné barvy, žádný věm,

co mohl by ho dostat ven.

Smutek jeho duši drtí,

už čeká jen na vykopnutí.

V tom přijde světlo, přijde sen,

když spatří ji a vyjdou ven.

Zničí temno, smutek, strach,

to ona, zlý je onen vrah.

On seděl v temnu proti stěně,

nyní šťasten jako malé štěně.

 

Po noci přijde vždycky den,

Po smrti staň se andělem.

V temnu dlouho seděl sám,

Teď ve svitu slunce pomáhá.