V područí

Vězněn, klečím na kolenou

Přes mříže uniká světlo

Šeptám větu nevyslovenou

Uvnitř už necítím teplo

Bráníš mi vstát, smát se i dýchat

Již jsem si zvykl tvé příkazy slýchat

Čas nás oba vyžírá stejně

my však čekáme neochvějně

Na osud mezi mřížemi

Zvyknouti však se nedá

Řetězy jsou již zkříšeny

Má mysl v hlubiny padá

O tom já sním, když na zemi tu ležím

Po letech za oknem hustě zas sněží

Chce se mi tak snít a spát

Nutno však s časem se rvát