Praskliny vedoucí ke svobodě

Prsty přejíždím po prasklinách

jemně, abych je nerozšířil

prach vyfoukaje, v myšlenkách

se vracím tam, kde člověk byl

Silný, ba i krásný 

on patřil k lidem bdělým

žil snad život strastný?

pocity takto třídím

Když odraz do mých očí vpluje

vzpomínka mne děsí

na ničitele, jenž blízko je

a na staré zlé časy 

V kleče myslím na to křehce

vtom praskot slyším ostrý

dlaně krvácí a mráz se lehce

dotýká mé kostry

Další bolest, další šrám

na povrchu přibývá

naposled hladím hladký rám

když kolem záře nabývá

Tma mne nikdy nepohltí

už nesevře mne v chladnou náruč

zrcadlo tvář svou odvrátí

a nevezme mne ve svou područ