Ledový vítr

Stojím tu sám ve větru ledovém
na louce mrazem zmučené.
A snažím skrýt se před Bohem
a zbavit se svého břemene.

Břemeno tíží, do země zarývá
a hustá mlha mi ramena zakrývá.

Přes mlhu sice nevidím na nebe
to mi však nevadí, jsem uzavřen do sebe.

Nevidím okolní krásu světa,
a přitom by stačila jen jedna věta.

Já však mám uši nezájmem slepené
a srdce je tvrdé, tvrdé jak z kamene.

Ty slzy, které mi z očí vytékají
a vzápětí mrznou na lících,
mou bolest už před nikým nezatají,
jsou jako davem křičícím.


A tak tam stojím,
hlavu mám svěšenou
splnit se bojím,
povinnost svěřenou.

Nohy mi slábnou, kůže je sedřena
má mysl před davem potupně svlečena.

Váhu mé hanby jsem už neunesl
na kolena do bahna pomalu klesl.

Jen poslední pohled na nebe nahoru,
kapičky buší mi do tváře.
Umírám pln zloby a odporu.
Nesnáším alkohol, lidského žháře!