Dekadentní myšlenky chmurného podzimu

Říjen

Bezvládně svou duši vláčím
šedým, ponurým krajem.
Čas utíkaje kvapem,
houfem lidu nerudně se tlačím.

Bezcílně slídím pohledem po kraji,
bledý v tváři, prázdný v duši.
"Žiji ještě, či mrtví jsem ?"
Ptám se před zrcadla obrazem..

Žádná radost, pouze zášť.
Kdy svitne nějaká naděje ?
Do šedé barvy hleděje,
na krajíčku oka pláč.

Únava

Již dlouhé měsíce žiji tak trpce,
jak jen mladý jinoch může.
Cítím se tak prázdný.
Cítím se ve všem zmatený.

Nemaje můzy ni přímé myšlenky.
Nemám ani pocit lásky.
Děvčat plné okolí
ni o jedno pohled můj nezavadí.

Citím se jako ve snu,
jako v noční můře,
jako když ani nežiju.
Vše se jeví v mlze.

Procházím nejspíše po roce,
opět tím zvláštním obdobím,
kdy se vše přeměňuje.
Je to tím počasem podzimním.

Žal

Neuvěřitelná svině,
co zří sama sebe,
tak nevinně a čistě.
Blízkého pomlouvaje.
Do zad dýku mu bodne.

On posléze pro ní,
slzy v koutě roní.
Nadávaje v síly vyšší,
zármutek svůj neudrží.
Tam kde projde stále ji zří.

Licht des Lebens

Ich fühle mich tot.
Ich bin in deine Lippen verliebt.
Sag' mir bitte ob,
du etwas fühlst.