Co je za mnou

Vím, co za zrůdu se ve mně skrývá,

Táhla mě ke dnu.

V dobách, kdy jsem si s ní hrála,

Na to, že jsem vlastně živá.

 

Nevím proč.

Má touha žít totiž vždy byla,

Strašně nestálá,

A pomíjivá.

 

Iluze štěstí,

Lživá, tak moc lživá,

Avšak pro mnohé i přes to,

Překvapivě,

Přesvědčivá.

 

Asi se stmívá.

Mívá to své kouzlo,

Když mé zlo zakryje tma.

 

Vteřiny jdou, jedna za druhou,

Připomínka,

Že mi nezbývá moc času.

Utíká mi.

 

Náhlá vzpomínka,

Říká mi letmo,

Jen tak letmo mi říká,

Že už asi zase,

Už zase asi svítá.

 

Ale slyším volání,

Své celoživotní cely,

Uzemní mě před mým domem.

Ohlédni se,

Tak dělej, honem!

 

Můj život měl tisíc podob,

Každá z nich byla jen blbým fórem.

Jsem tím nejlepším špatným vzorem.

 

Ohlédnu se přes rameno,

S nadějí,

Že mi před očima probleskne život.

 

To ticho, to prázdno, ta tma,

Mě zcela zaslepí,

Nikdy jsem nežila.

 

A kdybych něco cítila,

Byl by to snad smutek.

Ta chvíle mi zlomila srdce.

Vše čemu jsem věřila,

To vše bylo jen prokletí.

 

Při pohledu na vše za mnou,

Jsem se usmála, že tohle loučení,

Je už konečně mé poslední.

 

Protože tam, kde nic není,

Už místo tíže zbývá jen smíření.

Smíření s tím, že kde nikdy nic nebylo,

Se už nikdy nic nezmění.