Ochromená strachem

Strach mi všechno nahání,
nevím co mě čeká
a to mě leká.
Snad osud mě vezme do dlaní.

Bojím se, toho co se stane,
nevím kdo mi pomůže.
Zda to vůbec někdo zmůže,
až mě život bavit přestane.

Nebojím se o sebe,
o přátele mám však strach,
že uslyším jejich poslední „ach“
a oni se dostanou do nebe

Že jejich život jen tak prolítne,
co stane se,
nenapraví se,
a mi se to vše promítne.

Strachem ochromená, polapená,
čekám co se bude dít,
jestli něco budu chtít.
Plamínky strachu popálená.

Strach se ve mně probouzí,
mou duši se snaží roztrhat,
a na černo přemalovat.
A má duše se zase roztouží.

Chtěla by se zase radovat,
na lásku se šťastně usmívat.
A neustále ji prožívat,
nenechat v sobě strach roztahovat.

A proto já a má duše s ním bojujeme,
zda se nám to povede
nebo přece jenom někomu něco provede
a rudou krev prolijeme.