To jediné, co nám zbyde

Od chvíle, kdy světlo poprvé ozáří náš zrak,

začnou nám tikat hodiny

a určitě nejsem jediný,

kdo stále ptá se: „Co bude pak?“

 

Dětské vzpomínky, místa smíchem zalitá,

lásky máme dost

a jímá nás zlost,

když zjistíme, že člověk nelítá.

 

Všichni ti velcí kolem, dělají správně věci

a my spolu s kamarády,

uprostřed té hitparády,

věříme, že jsou to všechno jenom kecy.

 

Nevíme, že jsme tak moc šťastní,

a přesto si ty vzpomínky,

ukládáme do bedýnky,

kterou každý z nás nevědomky vlastní.

 

Rázem se sny zdají vzdálené,

není již čas si tolik hrát,

musíme uklízet, prádlo prát

a křičíme: „Prosím, ještě ne!“

 

Stáváme se těmi kolem nás,

letíme jen při zemi,

v malém bytě v přízemí

a snažíme se chytit čas.

 

Jako malí chtěli jsme jen vzrůst,

avšak jak nás roky soužily,

my jsme zas jen toužily,

po polibku z maminčiných úst.

 

Opět jsme zatoužili být ti malí,

hrající si na dětském hřišti,

na dovře, na pískovišti,

co celý den nic nedělali.

 

Pak čím dál častěji před spaním,

otevíráme tu bedýnku

a hladíme každou vzpomínku,

lásku, přátelství, maminčin klín.

 

Až budeš hledět na nebe, v posledních chvílích svých,

Tak věř, že každá hvězdička,

i ta jedna, maličká,

připomene ti tvůj sladký dětský smích.