Osvětim.

Byla jsem kdysi v Osvětimi.
Na přání mojí mámy.

Zabili tenkrát tátu od rodiny.
V protektorátu to nebyl příběh jediný.

Viděla jsem stíny,
zlo mě připomněly.

Jako kdyby se vrátil čas.
Děti, mámy a otcové v kopkách
brečeli, že mají hlad.

Za pomoc v odboji
smrt vzýval
a riziko na sebe bral
mámin táta,
co svou zemi miloval.

Pak přišli pro něj
a on se jim vzdal.
Maximum, co mohl,
udělal.

Pak rok čekal v Osvětimi,
že bude někdy u své ženy
a dcery.

Věřil a volal k Bohu,
že je má rád.
Tam v Osvětimi
život nebyl kamarád.

Tam na společný hrob
položili jsme karafiát.
Víme i tam ze shora,
že nás má stále rád.
Bůh je mu dobrý kamarád.

Nápis: Arbeit macht frei
bije do čela.
Já říkám a přeji si,
kéž by už nikdy žádná válka nebyla.

Je to přání
a snad někdy
bude krásný svět.

A války jen budou už fakta
a žádná zbytečná jatka.
A smutek nevrátí se hned!

Prosím se slzami
a bez dalších už zbytečných vět
za krásnější svět.