Moře!

Moře!
Je mi zima.
Chlad.

A vnitřní hlad.
Ten nemá nikdo rád.

Moře, podej mi ruku
a svírej mě jemně.

V básni zazpívám Ti
a Ty změníš vše do radosti.

Moře, ta zima mě hází k Tobě.
Ty nechceš mě vidět v hrobě.

Slyším vůni ryb.
Uklidní se oka vzlyk.

Křik ptáků.
Žaludek nechce zvratků.

Zvláštních pátků
bez dodatků.

Slov bez citů přívlastků.
Z mých slz je další moře.

Možná dobře.
Emoce samoty hledí na důkazy.

Nicoty a prázdnoty.
Pozůstatky něčeho,
co říkalo si kdysi já.

Já kdysi říkala,
že rakev musí být velká,
nechci, aby hlava se mačkala.

A tak ještě černý humor brodím ze
své nicoty.

Prokletí snů a přání.
Divných daní.

Zahořklé štěbetání.
Kde rodí se sliny?

Za sebou děsivé stíny.
A mračna nicoty drtí,
jak těžké rány lopaty.

Kde útesy jsou pro mě?
Moře!

Že je pro mě nemáš?
Ty nemáš na ně zvláštní diář?

Moře!
Já nejsem puntičkářka.
Jen občas každá strana vratká.

Detaily života jsou trať
a já jen stonožka,
co nemá k sobě vrátka.

Moře!
Kolik slyšíš básní?
Kolik je v Tobě třásní?
Kolik je v Tobě vášní?
Kdo se u Tebe pyšní?

Moře!
Utop mě a bude mi krásně.

Problém je v tom,
že chceš slyšet další básně.

Koloběh života
prolíná a není potopa.

Jen druhé moře,
co se utápí
a tělo chřadne.

Mysl odchází.
Moře!

Jsem v Tobě!
Moře!
Jsi můj zaříkávač.

Nechci chlad i mráz.
Prosím o teplo s Tebou snáz.

Hledám svoji hráz.
Ty odpověď máš,
zas a zas.

Dveře bez vyzvání
samo otvíráš.

Nosím Tě v sobě.
Společenství v krušné době.

I když jsi tisíc kilometrů daleko.
Ty jediné víš, jak bolí to.