Absolutní láska

Chtěl se zabít. Společnost mu zabila duši a on si chtěl teď zabít své tělo.
K čemu by mu bylo? Aby zbytečně chodil a dýchal? Aby byl otrokem směšných a ubohých zásad a předsudků? K čemu tak trpět?
Jak řekl kdysi jeden génius: „Krátká bude bolest, radost věčná.“
Všichni bláhově bojují proti Smrti, která jediná je věčná. Stejně prohrají. Ještě nikdy na světě nebylo vítěze. Tuto válku je nutné prohrát.
A ukrutná příroda vybavila nás pudem sebezáchovy – zdánlivě dobrá vlastnost, však v podstatě ukrutná! Pochybnost nadějí, vysněných nadějí. Lépe vysnít jistotu Smrti. Krásné, vysvobozující, klidné, nutné, soucitné Smrti.
Nejsladší je polibek její. Smrt miluje všechny. Nikoho neopustí, je věrná. A jak hnusné je lidstvo, jež ji nesnáší. SMRT JE ABSOLUTNÍ LÁSKA!
Proto chtěl zemřít. Nechtěl žít po boku zlých lidí, kteří vše převrací proti lásce a slastem, jakoby jim utrpení bylo slastí, a demagogicky tvrdí ve všem opak. Pryč od sadistického lidstva! Pryč!
A to ubohé stádo ho za to odsuzovalo. Jen za jednu pravdivou myšlenku. Tak proč by měl zůstávat s tím stádem v jejich omezené malinké ohradě, které říkají země nebo vesmír?
Neměl důvod, tak to skončil... vlastně začal.