Jak je smutné.
Jak je smutné.
slyšet příběhy neradostné.
Jak je smutné,
vidět se jednou a dost.
Slzy žebrají o radost.
Bože, dej lidi dohromady zpátky.
Bože, dej sílu, ať zmizí zvratky.
I hvězdy na obloze umírají
a tisknou se v beznaději.
Bože, zařiď ať je radost zpátky
i v třinácté pátky.
Bože, dej nám svátky!
Ať v samotě nepojídáme jen prášky.
A neživí naši duši přeludy a bludy.
A žijeme bez ostudy.
A dokážeme se rovně
postavit i do řady.
Bože, dej nám sílu odpuštění
a skrze Tebe přijde uvědomění.
Jsem jen služebnicí Tvojí.
Nakrm nás všechny nadějí!
Komentáře (18)
Komentujících (6)
Doporučit
Tisk
O odpuštění je pěkné psát, ale hlavně by si lidé měli odpustit sami sobě... A žít tak, jak se má :o) Zmizela by nám pak většina utrpení...
10.03.2021 13:01:40 | Crazymike
Velmi pěkná modlitba milá Mkinko.Také to denně vidím a vnímám, někdy si říkám, zda bude lépe.Potom přijdu domů,vrhnou se na mně vnoučci a vše je zapomenuto.Jenže si říkám, že já už mám něco prožito, ale oni mají svůj Život před sebou. Jaký bude?
Přesto stále věřím ...v naději.
Pěkný večer..ST..
09.03.2021 21:46:17 | Jaruška
Nedávno jsem listoval v antikvaiátě na Smíchovském nádraží.
Měli Výbor z české středověké lyriky. Byl jsem skoro dojatý,
jak upřímně se neznámí, nám anonymní autoři vyznávali z podobných
komplikací, jaké dneska potkávají nás.
Zdá se, navzdory robotizaci a digitalizaci, navzdory urputné
a povrchní psychologizaci světa - člověk a svět je stále totéž.
Pán s Tebou, chce se říct na tu krásnou modlitbu.
A řekne se:
........ Pán s Tebou.
:-)
09.03.2021 17:57:21 | ttragelaf
...no odpouštět moc nedovedu...to je smutné...málokdo si to zaslouží...to je smutnější...a co je nejsmutnější?...neumět odpustit ani sobě...;-)
09.03.2021 16:35:02 | Marten
To je spíše rozhovor s Bohem. Básnička má smysl víry.Když člověk zůstane sám. Musí věřit, aby žil dál.
09.03.2021 16:36:57 | mkinka
...aha, ale nejsem věřící...o to to mám těžší...věřit sobě..;-)
09.03.2021 16:38:33 | Marten
Popravdě, když se dostaneš přes určitý práh a nemáš nikoho, tak musíš najít něco jako prostředníka. Jde o to, aby člověk našel zpátky sebe, přes různá traumata a životní facky. Nikdo není dokonalý. I kočičky si občas zkouší drápky, kde zrovna nechceme. Život je cesta a někdy občas krkolomná, ale naše a my jsme ty tápající a hledající. Každý píše svou knihu nedopatření a svých vlastních omylů, ale když zříme na vše skrze kapitolu lásky a sebe odpuštění je nám lehčeji a netrápíme se.
09.03.2021 17:08:39 | mkinka
...to se hezky čte...ale těžší je to zvládat...v tvrdé skutečnosti...ale máš pravdu, že vše je o nastavení mysli...
09.03.2021 17:11:22 | Marten
Děkuji za napsání. Pohlaď kocourka Mikeše.
Ono práce na sobě je ta nejtěžší, co člověk má. Někdy člověk se snaží pracovat sám na sobě celý život a pak má den, kdy vypění a může tu práci na sobě začít zase od a do zet znovu.
Já odpouštím všem, protože sama nejsem dokonalá a nikdy nebudu. Ale nejhůře odpouštím sama sobě, to mi trvá někdy pěkně dlouho, až se vypíši a je to.
09.03.2021 17:16:37 | mkinka
...mám to podobně jako ty s odpouštěním...trvá mi to dlouho...;-) a kocoura budu pozdravovat..až přijde z toulek po venku...
09.03.2021 17:20:17 | Marten
Moje Mkinka je také venku. Čeká jí vytopený krb a panička. Mkinka je vlastně moje učitelka života. Je vždycky a pro mě. Je klidná a hřeje mě.
09.03.2021 18:40:59 | mkinka