Pláču...

Nemůžu křičet, má ústa byla uzamčena.
Nemůžu se smát, má duše je zatracena.
Neptej se, když nechceš chápat,
já nejsem ten, kdo bude v rytmu skákat…

Nemůžu jít, nohy mi ztuhly.
Nemůžu spát, pryčny se prohnuli
Volám a křičím, nikdo mě však neslyší,
Slzy si slané kanálky po tvářích tvoří…

Unavenými gesty, bez úsměvu
Smutním si tiše v skrytu.
Nemám se proč smát,
Nemám proč žít…

Věřila jsem, že lehké je žít,
Věřila jsem, že můžu šťastná být.
Leč někdo mi do listu života zapomněl napsat,
že mám se smát, že mám radostí hopsat…

A já teď sedím, a píšu tuto báseň,
S horu smutku a ovládá mě beznaděj.
Čistý papír písmem se plní,
Avšak slza na líci se mi skví…

Moje rány osudu se těžko hojí,
Kdesi v mém nitru nenávist se kojí.
Nenávist čistá jak nově padlý sníh,
Nenávist ryzí, málo, málo je slyšet můj smích…

Jak teď hrubě zní ten smích,
Jenž kdysi krásný - zvonivý byl!
Čekám, kdy udělám sedmý hřích,
Není nikoho, kdo by pro mne žil…

V tomto černém světě cítím se tak opuštěná,
Když černou barvou noc je potažená.
Slunce zapadlo a úsměv mi někdo vzal,
Kdyby tu tak teď byl Jimmy Mall…

Už nevím co psát, nevím nač se ptát.
Jen ta beznaděj uvnitř zůstává…