Melancholie

Nenávratné soudy v lyrickém pojetí,
Vrací se denodenně,
Já zas rozezlenně,
Cítím se obětí,
V zajetí,
Tohoto světa,
Bez vyřčených slov,
Mlčenlivý poeta,
Plave kolem plno strof. 

Drásají,
Neúprosně buší,
Kdy jen mě nechají,
Dožít se svou duší,
V míru a poklidu,
Nikoli v propoceném neklidu,
Bez lykantropických dozvuků,
Bez myšlenek a rozruchu. 

Dožíti v klidu se svou bolestí,
Člověk obklopen neřestí,
Je jí hnaný,
Osudem spoutaný k pelesti,
Nuceně hledí na ní,
Ukrajuje další dny,
Polyká pravdu, na jazyku jenom lži. 

Šeptá, chraptí,
Zardoušeně mluví,
Pochlebuje druhým,
Blboun nejapný,
Postupuje na jejich úkor,
Štěstí jde vůkol,
Zaslepeně plní svůj ůkol,
V honbě za svým snem,
Netuší, že bude lidmi potopen. 

Existovat bude stejně jen pár let,
Promění se v chladného na dotek,
I jeho lesk,
Z očí zmizí,
Druhým bude stejně cizí,
Jako teď,
Propadne se pod ním tenký led. 

Je to dáno osudem,
Malou chvíli,
Jen chviličku zde pobudem,
Než ztrouchnivý nám žíly,
Jako kmeny starých stromů,
Které zlomí poryv větru,
Pochodujeme bez rozumu,
Smrti na dosah, jen pár milimetrů,
Pár let nás od ní dělí,
Ve spánku, či bdělý,
Každý ji jen jednou čelí,
Jednou jedinkrát, po staletí beze změny,
Bez příkras,
Vystavený na pospas...
...jí,
Vystavený na pospas...
...sobě,
V zajetí těla a dní,
Perzekuovám v osobě,
Svým vzhledem,
Mezi zemí a nebem,
Utíká před sebou nejeden,
Z lidského druhu,
Kvůli prapodivnému pudu. 

Nazýván je strach,
No tak ať,
Stejně nikam neuteče,
Cosi tíživého sebou duše vleče,
Snad z životů minulých,
Skutky z nich nepominuly ? 

V lyrickém objetí, formuluji nekonečné soudy,
Beze snů, touhy,
Které odvane vítr, spláchnou proudy,
Na všechny se zapomene,
I na každý den, co je pro mě neúprosně dlouhý,
Všechný má slova zdají se být méněcenné,
oproti Vašim,
Zatracuji sny, všechny je zhasím,
Smrti se nevytratím,
Žal, ani sobě,
V téhle ztracené době,
Kdy oči vidí, leč slepé jsou obě,
Klid lze nalézt jen v hrobě.