Sibiřská zima

Sibiřská zima, k mínus třiceti,
tady čas neletí,
zde se čas plahočí.

Vločky si zrovna závod rozdaly,
jde krokem pomalým,
neb štípou do očí.

V ruce má prut a starou sekyru,
chystá se na díru,
vysekat do ledu.

Vodka to byla jenom svačina,
těší se na lína,
co bude k obědu.

Cestou zdraví souseda Ivana,
co chytal od rána
a teď už vrací se.

Zvolna kráčí zamrzlým jezerem,
večer se vožerem,
když náhle kácí se.

Vločky bílé mohou za jeho pád,
ony a trochu hlad
a snad i vodečka.

Přehlíd díru, co sotva zamrzla,
Nataša nazrzlá,
už se ho nedočká…

Snad jenom dovětek o ruskému mužiku.
Sám. S hlavou nad vodou, smutně, však bez křiku,
ještě se zadívá do bílé peřiny.
Čas už ho netlačí, zbývají vteřiny,
voda je teplejší, než-li vzduch na břehu.
Zima je smrtící. Je konec příběhu.