Báseň do nebe.

Milý básníku!

Ať i v nebi píšeš zlaté básně
a mají nejkrásnější třásně.

Znala jsem Tvoji mámu,
řekla mi tenkrát tu ránu
a Tvoje básně zněly písní
skřivanů.

Bojoval jsi, věřil jsi,
že uvidíš dalších červánků.

Leukémie zkrátila život Tvůj.
Příběh v sobě nesu si a
jsi hrdina můj.

Ve dvaceti se neumírá.
Tělo neuneslo. Smutně kleslo.

Avšak v nebi se píší opět básně.
A Tvoje máma hrdá na ně.
I Tvoje sestra dala kostní dřeň.
Avšak tělo unavené bylo příliš jen.
Tvoje máma učila mě ve školce,
já dělala kotrmelce.
Když píchla mě včelička.
Utíkala jsem k ní.
Ona pofoukala.
Tam Na Klamovce.
Díky Tvé mámě uteklo vše hladce.
Za pár let já přišla zas za ní.
A v ruce básně a pro ní požehnání.
Ty píšeš jako můj syn.
Trochu jsi odrostla školce.
Já přitakala. Paní učitelko, já vím.
S úctou vkládám příběh plný emocí.
Těch, co se perou s nemocí.
Ať mají štěstí planoucí.
A život není konečnou vidlicí.
Bože, pomoc jim.
Naděl dny plné šťastných chvil.
A žádný tvrdý stín.
Nic není snadné.
Já vím.