Hranice

doufá půda deštěm bita,
že nepřijde další bouře?
může součást světa celku
poddávat se oné vzpouře?

úsměv jako vzácný statek,
avšak nikdo nemá ještě
valut dávných, cizích krajů,
vzácných jako v poušti deště

může vlna, jejíž slzy
vlhčí břehy, utéct moři?
když ji jeho sluha odliv
bez výjimky vždycky skoří?

dotyk jako značka hranic,
„tuto končí lidská mysl“
marně v tlaku rosy oken
hledat v pustých vencích smysl