Strach.

Já vím.
Trochu si ulevím.
Jsem sama v zákoutí.
Nicota mnou propouští,
člověk sám na sobě chyb
se dopouští.
Propadá se a utápí se
a učí se milovat se.
I rým mě opouští.

Jednota duše i těla kamsi uletěla,
ale pořád jsem celá.
Báseň, jenž se rozklepala.
Co bude dál?
Bojím se myslet.
Svůj kříž láskou obmotám.
Už jen skřehotám.
Výplod něčeho, co zoufá.

Já skoro ztratilo existenci.
Občas tak trochu jsme
všichni života štvanci.
Neumíme žít s legrací.
Strach jde s ovací.
A tak v tom světě
nepoznání sebe sama,
jsem se pro vás otevřela.

Každý detail jsem tu žila,
abych se rozptýlila.
A moje hvězda
se někdy podá
a bude pro mě živá voda.
Tryska tryskou nejněžnější.
Jak se miluje láskou nejvřelejší?