Příběh.

Už je to dávno,
co trhala jsem okvětní lístky
a běhala mezi břízky.
Odřela si kolínka
a byla šťastná malinká.
Poslušnou holčičku
chtěla jsem hrát,
ale svět nebyl akorát.
V srdci trpěl duch
a já automat.

Bůh dal moc psát.
Já jala se
a chtěla z duše řvát.
Kdo má vlastně rád?
A cítila chlad.
Jen divadlo na oko.
Neříkej to a to.
Mašinérie divných vztahů.
Nepoměr protikladů.
Já návod neměla na život.
Smích já měla naučený z not.
Identita z davu
a věčně bolavou hlavu.

Rozumí mi někdo?
Šeptala jsem vnitřním hlasem.
Duší i slovem bouchala jsem.
Cítila prázdno.
Radost nikde.
Brali mě za zvláštní dítě.
Mlčela jsem
a přála se narodit až příště.
Shluk myšlenek,
šílenost odmítnutí,
strach z pípnutí.
Chybělo obejmutí.
Tisíckrát dělala věci
a byla proti.
Kruh marnosti
nenáviděl i kosti.
Dlužím tomu dítěti až příliš.
Aby bylo šťastné v cíli.
Nevyznat se v sobě.
Tuze bolí i pro okolí.
Chci chránit to dítě
a říct mu miluji Tě,
obejmu Tě.
Jsem duší Tvojí.