Štefan.

Milý prastrýci,
dopis já píši Tobě.

Tvá máma plakala
tehdy po tobě.
V míru provdala se do Vídně,
koníček přivezl jí v pohodě.

Byli jsme jedna země.
Jeden stát.
Pak přišla doba,
kdy tam sama zůstala stát.

Po Čechách smutek
a Ty jedna z obětí válek.
Fotku mám doma Tvojí.
Je to dávno
a nikdo neví,
že tak brzo smrt poví.

Válka je krutá.
Postavili Tě.
Zastřelili Tě.
Jen nechtěl si bojovat.
Za to byla smrt.
Divný historie zkrat.
Nevrátím tisíckrát.

Kolik mrtvých zemřelo zbytečně?
Koníček cválá napříč historií.
Prateto, Ty zasloužíš si,
ať se o tom mluví.

Minuta, vteřina, cvak.
Tvůj syn nestihl zaplakat
a říct Ti mámo,
mám Tě rád.

Píšu za něj dopis z nebe.
Už jste tam spolu dávno.
Já nezapomněla jsem.
Až po všem narodila jsem se.

Krvavá historie.
Mučí a hořekuje.
Zůstanou vzpomínky
a cval koní do Vídně.
Tam zakotvila si prateto.
A české slovo chybělo Ti.
Jsem Tvoje krev
a pamatuji si.

I z nebe zdravíš mě.
Vzpomínám nejen při víně.
Stýskalo se Ti po české dědině.

Pak nesmělo cestovat
a v 68 Ti má babička s mámou
přijeli radost dát.
Byl malý čas.
Prababička již nemohla se vydat.
Plakaly jste společně,
náš Štefan zemřel zbytečně.

Je to vyprávění
o utrpení,
že rozdělili se i rodiny.
Naše zem byla zkoušená
trpkými režimy.

Tak končím v myšlenkách
na Vídeňský hřbitov
a v mysli kytku posílám.

Štefane, spi sladce.
Píšu o Tobě v dobrém
v lásce.